fbpx

Osobní příběh Ivy

Nejdřív jsem to nechápala. Jsem mladá, hraju volejbal… na mrtvici přece umírají staří lidé! To ano. Já jsem taky neumřela. Vlastně jsem z toho vyvázla opravdu dobře.

Mozkovou mrtvici jsem zničehonic prodělala v 27 letech. Ano, měla jsem vysoce stresovou práci (novinářka). Ano, brala jsem hormonální antikoncepci, jenže tu tehdy brali všichni a o rizicích mě nikdo neinformoval. Ano, měli jsme v rodině vrozenou trombofilní mutaci, ale o tom jsem vůbec nevěděla a vesele kouřila svých pět stresových cigaret denně a doplňovala si hormony každý večer v 8. Vždyť to bylo tak jednoduché… bezbolestná, kratší menstruace přesně na čas, čistší pleť. Tak proč bych něco řešila?

Tohle všechno mi běželo v nemocnici na jipce hlavou, když jsem se trochu probrala ze šoku, co se vlastně stalo. Nejdřív jsem to nechápala. Jsem mladá, hraju volejbal… na mrtvici přece umírají staří lidé! To ano. Já jsem taky neumřela. Vlastně jsem z toho vyvázla opravdu dobře.

Jedno ráno se mi udělalo zle, když jsem šla do 4. patra k sobě do bytu. Hučení v hlavě, málem se mi rozskočila. Chtěla jsem si udělat culík, ale levou ruku jsem vůbec nezvedla. Bylo mi to trochu divné, a protože jsem byla slabá, šla jsem si lehnout. Nekoordinovaně jsem sebou mávala a postupně se vysvlékala do spodního prádla, bylo mi horko a strašně špatně. Pak jsem na nějakou dobu odpadla a v myšlenkách se mi promítal celý svůj život jako ve filmech, jen takové záblesky, ale bylo to velmi intenzivní. Dostávala jsem se dál a dál k bráně života a smrti, byla jsem klidná a začalo to být vlastně hezké. Už jsem viděla za bránu – obrysy postav, které mi ze života předčasně odešly (babička, tatínek, kamarád), vítaly mě, cítila jsem se, že je všechno v pořádku. Vtom přišla jiná, důležitá osoba (Ježíš?) a řekla mi: “Ještě ne.”

V tu chvíli jsem se z umírání probrala a chladně si uvědomila realitu – že jsem polonahá sama doma v bytě a každý pokus o pohyb byl jen podivné máchání a škubání. Byla jsem jako uvězněný velký pták v křoví, nekoordinovaně jsem se zmítala a nemohla si pomoct. Najednou mi zazvonil mobil. Mamka, četla jsem s obtížemi na displeji. Zvednout ruku a přejet displej pro zvednutí hovoru jsem nedokázala. Ale strašně mě to vyburcovalo, protože mamka v té době byla můj nejdůležitější člověk na světě. S obrovským vypětím jsem svůj poděšený a popletený mozek soustředila na mobil, pravou rukou si ho podala a odemkla displej.

Dokázala jsem mamce zavolat, mluvit jsem nemohla, tak jsem jenom něco zaskučela a ona rychle přišla. Zavolala sanitku a pak už to bylo jen na mě. Díkybohu za volejbal a koordinaci celého těla při této hře! Postiženou levou rukou jsem začala hýbat už v nemocnici snad ještě ten samý den, až jsem se z té hrůzy trochu vzpamatovala. Dlouho jsem byla slaboučká, ale malé věci se mi postupně začaly dařit, tak jsem moc nehloubala, cvičila a hlavně se nelitovala. Přežila jsem, tak co?

Nechci ale, aby tohle riziko ohrožovalo další mladé holky, proto Vám svůj příběh píšu. Z mozkové mrtvice jsem vyvázla, asi na mně nejde nic poznat (i když já si všímám občasného koktání, nesoustředěnosti a mnohem častější potřeby odpočívat), ale vážím si toho, jaké jsem měla štěstí. Že jsem se znovu naučila řídit auto, jíst příborem a psát deseti na počítači, to byla nutnost pro další život. Dopadla jsem dobře – díky mrtvici jsem zásadně přehodnotila životní priority, vykašlala se na slibnou, ale stresující kariéru a vdala jsem se a porodila dvě děti. Teď je mi 34 let a slavím sedmé narozeniny i 4. 5., kdy mě to v roce 2012 postihlo. Díky mrtvici mi lékaři odhalili docela vážnou autoimunitní nemoc systémový lupus, já si však z toho snažím vzít poučení a co nejmíň se stresovat. Vytrvejte ve svém osvětovém úsilí!

Když nám přišel tento příběh na email, uvědomila jsem si jednu důležitou souvislost. Příběh ohrožení života se neodehrával jen pro Ivu, ale silně se dotýkal i jejích blízkých a hlavně její maminky. Co asi prožívala, když jela za dcerou, která ani nedokázala pořádně mluvit? Možná doufala, že se třeba jen strašně opila? Co asi cítila, když ji pak viděla ležet na zemi a když s ní byla v nemocnici?

Opravdu benefity hormonální antikoncepce převažují rizika…? Otázku nechávám otevřenou.
Katka Kadlecová, předsedkyně spolku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *